Praha v karanténě

Sedím v prázdné devítce, za okny ubíhá vylidněný Václavák a já přemýšlím, jestli je moc sobecké být ráda a vlastně možná i vděčná za karanténu. Ne za celou aktuální situaci, ale jen za ty “výhody” karantény.

Do Benátek se prý navrátili delfíni. Ano, musí to být krásné, ale já jsem vlastně šťastná tady. Jsem šťastná, že můžu žít v Praze. Jsem šťastná, že můžu Praze rozumět, že ji znám. Vím, kam se v ní schovat. Kam jít, když chci trochu přírody, trochu ruchu, spoustu ruchu, nutrie, hvězdy, planý růže pro babičku, lišky, zajíce, veverky, lodě i spoustu světel. Vím, kam jít, když, nevím kam jít. Ale teď? Teď, v ty dny, kdy vím, že bych nikam chodit neměla, ve dny, kdy jdu maximálně na nákup nebo do práce, je to všechno mnohem krásnější. Ze začátku bylo smutno, bylo nezvykle ticho, pusto a prázdno, ale teď? Místo průvodců jsou slyšet ptáci, ulice jsou prostornější, světlo má víc místa, kde tvořit ty kouzelný odlesky, celý město voní, což je snad to nejneobvyklejší. Když už někoho potkáte, tak vás nerozhodí svým nepříjemným výrazem, protože jeho výraz vážně neuvidíte. Kdo z vás postrádá úsměvy na ulici, tak mě to mrzí; ale upřímně, jak často se na sebe na ulici upřímně usmějeme?

Vůbec netuším, co ani proč tohle píšu, ale mám jen strašnou potřebu s někým sdílet svůj dojem z posledních pár dní, kdy si začínám tohohle města neskutečně vážit. Nebo si to jenom konečně uvědomuju. Bojím se to vyslovit, protože na to nejspíš nemám právo jako člověk, který nejvíc ze všeho sní o procestování světa. Ale já tak miluju Prahu bez turistů! Je jemnější, kouzelnější, posvátnější, celá dýchá a na některých místech působí skoro zranitelně, jako když odhalíte svoje nejcitlivější místo, který se normálně skrývá pod nánosy hluku, lidí, světel a přehnaného množství dojmů.

Přijde mi, jako by Praha sama nevěděla, jak ji její lidé přijmou takhle odhalenou. Ale to je to nejkrásnější. Potkávám lidi, kteří jsou minimálně ve stejném vytržení a očarování jako já. Jen se tak pozdravime pohledem, ale je cítit, že sdílíme ten stejný údiv a úctu. Úctu! To je to slovo!

No nic, chtěla jsem jen říct: “Díky!”

Vážně tě miluju. Nevím, jestli je to tím, že jsi mi teď tak vzácná, když jsi nám vlastně zakázaná. Ale upřímně tě miluju.

Díky Praho!

Anastázie
  Foto: www.pixabay.com