Památky zakryté vrstvou prachu

Kolik lidí denně prochází Prahou, aniž by vnímalo své okolí? Kolik řidičů Prahou bezmyšlenkovitě projíždí, přičemž pořádně ani neví, kde se vlastně nachází? Doba je hektická, může říct spousta z nás. Pozornost si žádá spousta důležitějších věcí, proč bychom se měli zabývat nepodstatnými maličkostmi? Zapomínáme však, že i za takovou malicherností, jako je například pamětní deska, se skrývá velká minulost. Nebýt některých lidí, svět tak, jak ho známe dnes, by neexistoval.

Praha je metropole s bohatou historií. Stačí se jen na chvíli pozastavit a rozhlédnout se. Člověk pak zjistí, že za každým rohem se ukrývá stopa z minulosti. S tak rozmanitou historií plnou sporů, vítězství a objevů se může pyšnit jen málokdo. Když se však podíváme lépe pod zlatou skořápku úspěchu, nalezneme pěkně tvrdý oříšek. Sláva nepřistane z modrého nebe přímo do klína, stálo to spoustu úsilí. Museli jsme budovat respekt dlouho a opakovaně připomínat sousedním velmocím, že my jsme na stejné úrovni a naše území není ovečka bez pasáčka. I přesto jsme zažili spoustu útlaku a okupací. Mnohokrát si na nás nevlastní bratři brousili zuby, či si nás zničehonic přisvojili jako hadrovou panenku. Pokaždé jsme se dokázali sjednotit, vzbouřit se, a nakonec i obhájit to, co bylo naše. Síla, odvaha a touha po revoluci nás doprovázely již od počátku. Byly jsme připraveni položit život za naši zemi. Naši předkové nikdy neutekli před bojem a nezapřeli pravdu. Za svou kuráž mnohdy zaplatili cenou nejvyšší. Svým životem. Nakonec ukázali protivníkům, že lví srdce je ochotno padnout za svou pravdu. Zvládli probudit pocit nespravedlnosti i v nejslabších článcích, což akorát zocelilo celek.

Tito lidé měli nejvyšší úctu, která jim byla projevena mnoha způsoby. Například vystavením pamětní desky na veřejném prostranství. Důvod byl prostý. Mít jména a skutky hrdinů vždy na očích, aby jejich odvaha neupadla v zapomnění. V Praze jich nalezneme stovky, procházíme kolem nich takřka denně, ale nikdy se nad nimi nikdo nezastaví a nepřečte si krátké věnování. Vidíme obyčejnou zchátralou budovou? Radši se jí vyhneme. Přitom na jejím štítu visí nápis, jež vypráví o posledním padlém vojákovi na konci druhé světové války. Rozhlédněte se po okolí a takovou desku si přečtěte. Stojí to za to. Važte si těchto činů, když už vám osoba samotná nic neříká. Řekněte si, jak by to bez nich vypadalo, jak by se to dotklo vás a vašich blízkých? Připomínejme si tyto skutky častěji, jelikož díky nim máme mír, ve kterém teď žijeme. Každého zajímá, jestli má na nohou nejnovější boty, v ruce nejvýkonnější telefon a v hlavě myšlenku, že má těžký život. Stoupli by si takoví lidé do první linie, s ochotou položit život za svobodu? Odpověď je jasná.

Rodiče se nám snažili dát vše, nikdy by nám neřekli „ne“, ale podle toho taky společnost vypadá. Učme naše děti přijmout odpověď „ne“, vážit si toho co mají a zvednout jim povědomí o věcech, co pro ně kdo udělal. Zajistíme tak, že až znovu půjde do tuhého, mladá krev se bude být a hájit své zájmy, pravdu a vlast. Mít jistotu, že z boje neutečou, protože vědí, že z boje neutekli ani jejich babičky a dědečkové, ani ten hrdina, jehož jméno je zvěčněno na štítu zchátralého domu v centru Prahy.

Denisa
Foto: Creative Commons