Nedobrovolné sterilizace - v Česku stále aktuální téma

Sterilizací rozumíme umělé vyvolání sterility, kterého se dosahuje chirurgickým přerušením, uzavřením nebo odstraněním vejcovodů u ženy a přerušením chámovodů u muže. V mnoha zemích světa, Českou republiku nevyjímaje, byl tento zákrok praktikován ještě v nedávné době.

Nutno podotknout, že převážně na příslušnících etnických menšin a mnohokrát i bez jejich 100% vědomého souhlasu. Sterilizace byly v Československu uzákoněny v roce 1971, veřejné orgány tehdy dostaly volnou ruku k systematickým sterilizacím romských žen a žen se zdravotním postižením bez jejich plného informovaného souhlasu. V roce 1979 byly schváleny finanční pobídky pro romské ženy, které je měly přimět k „dobrovolné“ sterilizaci. Vyhláška o sterilizaci byla zrušena v roce 1993, ale ke sterilizacím dochází stále. A to ne jen v autoritativních režimech, například ve Švédsku kde sterilizační zákony platily od roku 1933 do roku 1975 bylo nuceně sterilizováno něco okolo 60 000 lidí. Na rozdíl od Československa, respektive Česka, ale neměly tyto zákroky rasistický podtext. Většina žen, která zákrokem prošla, byla úředníky (nutno dodat, že převážně muži) pouze považována za slabomyslné. Co si pod tímto pojmem v tehdejší době představit, můžeme jen spekulovat

Ale pojďme se vrátit zpět do Česka. Naprosto přesné statistiky neexistují. Ani z doby předrevoluční, ani z té po roce 1989. Odhaduje se však, že nucenou sterilizaci podstoupilo v Československu, později pak v České republice od začátku sedmdesátých let 20. století řádově tisíce žen. Převážně romského původu. Donedávna byl poslední známý případ nucené sterilizace z roku 2007. Reportérkám z Deníku N a VICE Word News se ale podařilo vypátrat i ženu, která tento zákrok podstoupila i v roce 2010 v žatecké nemocnici.

Jak jsem již zmiňovala, zákrok bývá většinou proveden bez plného souhlasu ženy. Většinou po příjezdu do porodnice dostane k podepsání řadu formulářů (mnohdy již v bolestech či pod vlivem léků na utlumení bolesti) a mezi nimi i ten, kde podepíše, že souhlasí se sterilizací. Ženy často uvádějí , že nebyly předem informovány o tom, co samotná sterilizace znamená nebo že by v porodních bolestech podepsaly cokoliv. V některých případech nejsou o provedení zákroku informovány vůbec. To, že již nebudou moci mít děti, se dovídají například na preventivní gynekologické prohlídce. Po takto získaném „informovaném“ souhlasu je žena odvezena na porodní sál, kde je jí proveden klasický císařský řez a následně podvázány vaječníky. Elena Gorolová, která je obětí nucené sterilizace a otevřeně o tomto tématu mluví, uvedla „Byla jsem přemístěna z porodního sálu na operační. Ležela jsem tam ve velkých bolestech a v tom za mnou přišel doktor s nějakým papírem, že ho mám podepsat, protože bych mohla umřít“

Mezi švédskou a českou vládou je v postoji k tomuto černému bodu v historii ale veliký rozdíl. Zatímco ve Švédsku bylo na základě zákona z roku 1999 během čtyřleté lhůty podáno přibližně 2100 žádostí o odškodnění ve výši 175 000 švédských korun. Česká vláda pod vedením Jana Fischera se v roce 2009 oficiálně omluvila, ale k finančnímu odškodnění zatím nedošlo. Politické špičky vždy argumentovaly tím, že se nejednalo o chování řízené státem, ale o pochybení jednotlivců. Ačkoli bývalý ombudsman Otakar Motejl jasně konstatoval, že byl vyvíjen politický nátlak na provádění sterilizací romských žen. Pokud by zákon o odškodnění, který leží ve sněmovně již od roku 2019, prošel, každá žena, která byla nuceně sterilizována, by měla dostat jednorázové odškodné 300 tisíc korun. Problematické by ale bylo, že mnoho žen opravdu podepsalo informovaný souhlas (o tom jak moc je tento podpis relevantní, jsem se již zmiňovala). Samotné reparace by tak mohly být často doprovázené nejrůznějšími právními spory.

Sterilizace je ale stále aktuální téma. V dnešní době ovšem v jiném spojení, než jsem popisovala v předchozí části článku. Jedná se o nucenou sterilizaci transgender osob. Lidí, jejichž rod se neshoduje s tím, jak byli od narození vnímáni ostatními (jednoduše řečeno osoba, která se narodí jako žena, ale cítí se být mužem a naopak).
V České republice je jako v jedné z posledních evropských zemí k úřední změně pohlaví sterilizace nutná. V praxi to tedy znamená, že po dokončení hormonální léčby musíte podstoupit sterilizaci a operaci, při které vám bude změněno pohlaví. V případě, že toto nepodstoupíte, nemůže vám být pohlaví úředně změněno (myšleno například na občanském průkazu). Pro představu v Německu není sterilizace trans osob podmínkou již od roku 2011 a v Rakousku od roku 2009 a ve Spojeném království dokonce od roku 2005. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku v roce 2017 rozhodl, že vyžadovat ke změně pohlaví odstranění pohlavních orgánů a sterilizaci je v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech. Tento postoj zastávají i další významné světové organizace jako například Světová zdravotnická organizace nebo výbor OSN proti mučení, který jej označil za způsob špatného zacházení a požaduje odstranění podmínky sterilizace trans gender osob.
Jak je vidět, nedobrovolná sterilizace je stále neuzavřené téma. Ať už se jedná o odškodnění romských žen nebo schválení zákonu, který by nenutil trans lidi k tak obrovskému zásahu do soukromí, jaký sterilizace představuje. Přitom by stačilo jediné. Kdyby lidé neměli potřebu rozhodovat o tom, co si kdo smí a nesmí dělat s vlastním tělem.

Autorka: Kateřina
Foto: www.pixabay.com