Miloslav Stingl - světoběžník a Pražan

Jeden z nejznámějších českých soudobých cestovatelů a spisovatelů Miloslav Stingl nebyl možná tak slavný jako populární dvojice Hanzelka-Zikmund, ale byl určitě nejplodnější a jeden z nejpřekládanějších autorů u nás vůbec.

Napsal celkem 43 knih a velkou část z nich věnoval životu domorodých indiánů a obyvatel z nejodlehlejších míst naší planety. Místa sám procestoval a podával o nich velkolepá svědectví během druhé poloviny 20. století až do dnešních dnů. Připomeňme si např. jeho knihy Ostrovy lidojedů (1970), Neznámou Mikronésií (1976), Očarovaná Havaj (1981), Smrt v ráji (1988), Indiání zlatého slunce (2003), 2012 – Mayové, jejich civilizace a zánik světa (2010), Sex v pěti dílech světa (2015) a další.

S panem Stinglem jsem se seznámila před mnoha lety. Připravovali jsme s ním v Československé televizi pořad pro Studio kamarád. Přinesl si tehdy s sebou indiánskou čelenku, kterou dostal jako náčelník amerického kmene Kikapů (Kickapoo) spolu s novým jménem Okima - Ten, který vede.

Nenápadný, malého vzrůstu, od pohledu skromný, rtuťovitý pán trochu už v letech, s neobyčejnými znalostmi a zkušenostmi, mě ihned uchvátil. Určitě žádný Indiana Jones, dobrodruh srdcem, ale určitě ne vzezřením. Prostě malý velký muž.

Doma mám knihovnu zaplněnou jeho knihami a jako inspirace mě často provázel na vlastních cestách. Na cestovním veletrhu Holiday World v Praze jsme se znovu setkali. Uplynula notná řádka let, přibylo zkušeností i vrásek. Přesto mě téměř okamžitě poznal. Tehdy jsem truchlila, že nemohu za Mayi v roce 2012. Napsal mi do své knihy Sex v pěti světadílech fantastické věnování: “milé.. s přáním, aby se vypravila za Mayi a aby byla šťastná a krásná i na konci světa v roce 2012 přeje Miloslav Sting”. Ano, uměl být velmi galantní k ženám, noblesní k svému okolí.

Za pár let jsem stála na mayských pyramidách a se slzou v oku vzpomínala na milého pana Stingla, který mne takto symbolicky vyzval na cestu. Těch prolnutí bylo více. V osiřelém hotelu Villa archeologica u Chichén Itzá mě dojalo místo zmiňované Erichem von Dänikenem, který byl blízkým Stinglovým přítelem. Náš cestovatel se vydával na výpravy nejraději sám, ale Däniken byl výjimkou. S ním podnikl Dr. Stingl nejednu cestu. Měli se rádi, ale každý byl z jiného těsta. Däniken fantasta, Stingl posuzoval objevy střízlivěji a zdrženlivěji.

Choval se vždy jako gentleman, byl neobyčejně všestranný, až mimořádně literárně činný, renesanční člověk. Od dětství byl nadaný a zvídavý. Jeho rodina mu byla přístavem a inspirací, doma četl, co mu přišlo pod ruku. S rodiči žil v Bílině, Kosmonosích, Rakovníku a v Karlových Varech. Jako malý hoch byl v dětském prostředí spíše trochu otloukánek a zažil, jak sám vyprávěl, nejednu šikanu, ale o to víc v něm rostla ctižádost vyniknout jinak. Překypoval vášní pro jazyky a učil se jako dítě dokonce maorsky. Jazyky a později studium etnografie mu otevřely cestu do světa.

20 let života strávil na cestách

Domluvil se 19 jazyky, navštívil 151 zemí, podnikl 14 cest kolem světa, napsal 43 knih, většina z nich byla přeložena do mnoha cizích jazyků. Vyšlo mu na 17 miliónů výtisků na celém světě.

Od roku 1980 bydlel s manželkou a třemi dětmi v Praze, ale v jejich každodenním životě byl jen hostem. To je vždy daň, kterou platí cestovatelé v soukromém životě. Na rozdíl od jiných cestovatelů se oblékal často do obleku a s sebou vozil několik kufrů. Tak na něj vzpomíná mimo jiné jeho přítel, režisér Steve Lichtag. Když se Stingl vracel domů do Prahy, do svého strašnického bytu, ihned prý sedal k psaní a kufry už ho nezajímaly, prostě je nevybaloval. Tak se jich prý nahromadilo celkem přes čtyřicet. V tom se choval vskutku kuriózně. A také se stalo, že po jeho smrti putovalo z jeho pozůstalosti těch pár nerozbalených kufrů do Muzea rekordů a kuriozit v Pelhřimově.

V Praze – Strašnicích Stingl studoval, psal a připravoval se na cesty. Své expedice podnikal většinou sám, a to nejrůznějšími dopravními prostředky. Taková typická expedice představovala v časovém rozvrhu 90 % přípravy doma a 10 % samotnou cestu. Nejraději cestoval lodí a při plavbách se spřátelil s hudebníkem Vladimírem Kerndlem. Většinou času na cestách však trávil jako velký samotář, sám, jen s místními domorodci, kteří si ho většinou oblíbili. Snad také právě proto.

V Praze studiem, četbou a psaním knih strávil překvapivě hodně času. Prahu měl velmi rád, a tak není divu, že mu roce 2016 udělila Městská část Praha 10 čestné občanství. Toho si velmi vážil, neboť jak pravil, volba indiánským náčelníkem se odehrála na dálku a hned tak se za kmenem Kikapů opět nevydá, kdežto v Praze trvale bydlí. A opravdu bychom se mohli podivit i nad faktem, že se autor věnoval také psaní o Čechách. Vydal knihu Čechy, jako mistr svižného pera psal i o západočeských lázních a samozřejmě také o Praze.

V jeho rozsáhlé bibliografii se však obvykle s těmito tituly nesetkáme, protože je překryly jinak atraktivní exotické cestopisy z míst jako Havaj, Peru, Quineam, Velikonoční ostrovy a podobně. Kde jsou ty jistě poutavé články o Praze? O tom se můžeme dohadovat a při prvních pokusech jsou v knihovnách prakticky nedohledatelné. Ale že pan Stingl byl nadšený vlastenec a Pražan, o tom není pochyb.

O fenoménu Stingl existuje řada zajímavých dokumentů, například skvělá Třináctá komnata ČT (2010), dále výpravná a obsáhlá publikace Adama Chrousta: Stingl Miloslav – Biografie cestovatelské legendy (2015). Za ni publicista obdržel cenu Magnesia litera.

Malý velký muž odešel do věčných lovišť ve věku 89 let. Byl pochován na čestném místě v rodinné hrobce na vyšehradském hřbitově, nikoli však na Slavíně, jak se psalo v bulvárním tisku.

Na jeho náhrobku stojí tato slova: Poznával svět a miloval vlast. Tento univerzálně nadaný a lidsky vzácný člověk miloval naši zemi, ale rovněž respektoval lidi napříč rasami a národy. Nejlépe to vystihovalo havajské přísloví, které se stalo jeho celoživotním krédem :
Nade všechny národy je lidství: Ma luna aé o ná láhui a pau ke ola o ke kamaka.

Respektoval a byl respektován. Miloval a byl milován.
S panem Dr. Stinglem jsem se v duchu rozloučila u zdi Náprstkova muzea, kde viselo jeho parte a pak u jeho hrobu na Vyšehradském hřbitově, kam jsem položila k jeho portrétu růži. Čest jeho památce.
 
Třináctá komnata Dr. Stingla

Hana
Foto: Creative Commons