Lobkowiczký palác na Pražském hradě

Lobkowiczký palác je součástí komplexu Pražského hradu, ale na rozdíl od jiných budov nacházejících se na tomtéž místě je v jedné věci výjimečný – jedná se o soukromý objekt. Nevlastního ho tedy ani stát, ani hlavní město. Jeho majiteli je rodina Lobkowiczů.

Palác je doslova přeplněn rozličnými uměleckými skvosty, které se podařilo za staletí Lobkowiczům nashromáždit. Jedná se hlavně o malby různých mistrů, ale najít se dají v paláci i historické hudební nástroje, případně manuskripty velmi významných hudebních skladatelů, třeba Beethovena nebo Mozarta. V paláci je rovněž i koncertní sál, kam je možné si zajít poslechnout koncerty vážné hudby. Palác se nachází hned vedle bývalého Ústavu šlechtičen. Začal být budován v první polovině šestnáctého století, a sice Wolfem Krajířem z Krajku a následně ve druhé polovině téhož století pány z Pernštejna, konkrétně Vratislavem a Jaroslavem.

Vzhledem k tomu, že Pernštejnové byli známí přidáváním rozličných architektonických prvků z pálené hlíny na své stavby, není asi žádným překvapením, že stejné prvky se nacházejí v bohaté míře i na Lobkowiczkém paláci. Samozřejmě, že v době jeho vzniku se jednalo o palác rodu Pernštejnů.

Lobkowiczové ho získali až v roce 1627. V té době nebyla ale budova v příliš dobré kondici, jelikož dva roky předtím zde hořelo. Palác byl tedy rekonstruován. Tentokrát však ne v renesančním stylu, ale v raně barokním slohu. Je pochopitelné, že od té doby zažil palác ještě celou řadu renovací, úprav a přístaveb. Mezi ty nejnovější patří rekonstrukce probíhající od roku 1973 až do roku 1986. V té době samozřejmě budova náležela státu.

Návrat do právoplatných rukou

Rodina Lobkowiczů získala palác až v roce 2002. V minulém století byl zabaven státní mocí dokonce dvakrát. Poprvé byli na vině nacisté, podruhé komunisté.
V současnosti je palác využíván převážně jako muzeum, které rozhodně stojí za to navštívit. Zdejší sbírka je totiž velice ceněná, a to nejen po finanční stránce, ale hlavně po té umělecké. V českých zemích prý nemá obdoby.

Autor: Tomáš Bajgar
Foto: Licence Creative Commons