Láska ke třem pomerančům – fantasy pohádka pro dospělé

18. 12. 2019 uvedlo Národní divadlo již několikátou reprízu opery Láska ke třem pomerančům (L’amour des trois oranges) z pera skladatele Sergeje Prokofjeva. Text k této opeře byl původně napsán již v druhé polovině 18. století Carlem Gozzim, italským dramatikem, satirikem a mystifikátorem. Tento italský umělec je zároveň autorem hry Turandot, která se později stala předlohou pro stejnojmennou operu Giacoma Pucciniho. Původní Láska ke třem pomerančům byla však Prokofjevem hudebně zpracována až o téměř sto let později.

Opera byla poprvé uvedena na prknech Národního divadla v roce 1963 a to jen jednou. Od té doby se nejspíše nenašel nikdo dostatečně odvážný nebo snad jen nebyly pro uvedení této opery příznivé podmínky. To se však změnilo dne 16. května 2019 a to přesně sto let od vzniku této podivuhodné opery, kdy byla opět uvedena na prknech Národního divadla. Za její realizací stojí mezinárodní tým v čele s britským dirigentem Christopherem Wardem, hudebním ředitelem Theater Aachen an Sinfonieorchster Aachen. Dalším zahraničním členem týmu je například polsko-japonská kostýmní výtvarnice Natalia Kitamikado, jejíž odvážné a mysteriozně uchvacující kostýmy jsou jednou z hlavních složek dokreslující celkový dojem opery. Režie tohoto surrealistického kousku se ujal choreograf, režisér, tanečník a akrobat Radim Vizváry. Ten je zároveň šéfem akrobaticko-performativního uskupení Loosers Company, jejíž mužské členy do inscenace zapojil a tím celou operu posunul do jiného rozměru.

Láska ke třem pomerančům je inscenace, jež vám v hlavě zůstane delší dobu. Tato fantaskní, humorná, záměrně chaotická a satirická pohádka pro dospělé je možná místy až příliš náročná na divákovo soustředění a pochopení, ale rozhodně ho nikdy neznudí a neomrzí. Hudba je naprosto geniálním dílem, hravým, překvapivým a inovativním jako snad všechny Prokofjevovy kousky. To nám dokazuje i popularita slavného pochodu z Lásky ke třem pomerančům, jehož motiv se objevuje v celé opeře. Scéna svojí interaktivitou, dokonale přizpůsobená každé dramatické změně, není pouhým pozadím, či dotvořením dojmu, ale samostatně fungujícím elementem, který si žije svým vlastním životem. Zapojení akrobatických performací do opery bych se možná v některých případech bránila, ovšem zde se Vizváry nemohl trefit lépe. Divák, který už je od samého počátku vyveden ze všednosti nejen hudební kompozicí, ale celým bláznivě snovým výtvarným pojetím, si možná myslí, že už nemůže být přeci ničím víc překvapen a v některých momentech až vyděšen. Opak je však pravdou. Ve chvíli, kdy se jeviště zmocní polonazí členové Loosers company, se celému sálu zatají dech a srdce jim opět začne tepat, až když tito divoši bezpečně zmizí ze scény po provedení těch nejšílenějších akrobatických kousků. Jednou z nejzajímavějších věcí na celé inscenaci je rozhodně ztvárnění tří pomerančů jako tří ženských ňader. Nejprve na hrudi Kuchařky, později v několikametrovém provedení jako konstrukce, ze které se později vyloupávají tři princezny: Linetka, Ninetka a Nikoletka. Takto vyobrazené pomeranče mají zřejmě podtrhovat ženský element a jeho sílu, což je pro mě, přes veškerou satiričnost a komediálnost, skrytým posláním celé opery.

Autor: Anastázie
Foto: www.pixabay.com